Následuje policejní výslech, konečně příjem na pokoj, kde se tísní
šest starých pánů zjevně v těžkém stavu. Vlhký, močí a výkaly páchnoucí
vzduch, někteří pacienti sténají, chrčí, mnozí určitě potřebují
přebalit a umýt. Těla, jména, čísla diagnóz.
Dělá se mi špatně po
několika minutách, loučím se, ještě se zastavím na sesterně s
bonboniérou, dvě sestřičky u kafe, za dveřmi zaslechnu "… ten novej
příjem, ten dědek s rakovinou na čtyřce". Další práce, protivná,
špinavá, páchnoucí práce za pár šupů. Lítost, frustrace, bezmoc,
hořkost, vztek, já, personál, pacienti.
Příští tři týdny denně
hodinové návštěvy na kraji postele. Pocity viny (copak neumím tátovi
zařídit ani důstojné umírání?). Dozvídám se o hospicu, mluvím se
sestrou Anežkou a už podle hlasu vím, že jsem správně.
Přijíždíme do
hospicu, z budovy vychází 3 nebo 4 sestřičky, pomáhají s nosítky,
otevírají dveře, představují se jmény, podávají nám ruce. Říkají, že
jsou rády, a když se jim podívám do očí, tak jsem si jistý, že jsou
rády. Světlý, prostorný pokoj, velká koupelna, toaleta, televize,
moderní polohovací postel, přistýlka pro doprovod. Vůně, květiny v
oknech, obrázky na stěnách. Nevtíravý zájem a úsměvy sestřiček. Odmítám
kávu a kousám se do rtu, jestli se probudím.
Po dvou týdnech otec
zemřel. Ráno, mezi druhou a třetí lžičkou Nutridrinku. Umřel tiše a
neokázale, tak jaký byl po celý život. Jsem rád, že vím jak umřel. Má
matka, která byla celou dobu pobytu s ním, ho držela za ruku. Tak jako
předtím 52 let.
Byl to můj táta, měl jsem ho rád. A když ležel na
smrtelné posteli, neviděl jsem staré, zchátralé tělo, ale člověka
plného lásky a radosti, práce a zodpovědnosti, zálib i starostí. Jsem
moc rád, že stejně ho viděly i sestřičky a ostatní úžasní lidé v
hospicu. Jsem jim za to nevýslovně vděčný.
J. L., syn
(Rozumíte mi, proč jako zdravotní sestra musím usilovat o změnu v péči o umírající a proč usiluju o hospic??)