„To není možný, že mě nevidí, vždyť mě pozoruje!“
„Ne, vážně, je ve vegetativním stavu, dívá se skrz tebe.
Takhle vypadá už měsíc.“
Nemůžu se s tím smířit. Celou směnu, když ho ošetřuju, na
něj mluvím, hladím ho a snažím se z něj vykřesat alespoň maličkou reakci. Nic.
Myslím na něj i v noci doma.
On se musí probrat. Je tak mladej a hezkej. Udělám pro něj
maximum.
Následující čtyři týdny jsem v práci dýchala pro něho.
Ostatní pacienti byli taky důležití, ale nejdůležitější byl on. Tenkrát, před
dvaceti lety jsem nevěděla nic o bazální stimulaci, nové ošetřovatelské metodě
pro tyto stavy, ale instinktivně jsem ji používala. Přišla jsem k jeho lůžku,
chytla ho za rameno a polohlasně jsem mu říkala. „Ahoj, jsem Halina, zase jsem
u tebe, poslouchej mě, vzbuď se, už je ráno, umyju tě“
Shodou okolností můj manžel Martin (tenkrát jsme spolu
chodili) znal jeho rodiče. Vyzvídala jsem přes ně, co měl rád, jak ho
oslovovali a co by mu připomnělo stav před úrazem a mohlo pomoci vrátit se zpět mezi lidi při vědomí.
Pořád jsem o něm mluvila, až se Martin zhrozil:
„
Poslouchej, nejsi ty do něj nějak úchylně zamilovaná, nebo co?“
Nejsem úchylná, ale asi to tak bylo. Zoufale a úpěnlivě jsem
prosila Boha, že jestli opravdu existuje, musí se tenhle kluk probrat. Protože
já nechci, aby umřel. Protože je tak mladej a krásnej. V naivitě svého mládí jsem
si nechtěla připustit, že něco prostě nedokážu, že ani má umanutost a odhodlání
tady nic nezmůže. Že Bůh nebude dělat, co já si myslím, že je nejlepší.
Něco v mých silách prostě není a nikdy nebude.
Ten krásnej kluk umřel.
A to si pište, že mám slzy v očích, když jsem si ho teď
připomněla. Bylo to mé první setkání s nemocným ve vigilním komatu. Nezapomenu, dokud mi bude paměť sloužit.
S rozvojem záchranné medicíny lidí ve vegetativním stavu
přibývá.
V projektu hospic pro Liberecký kraj počítáme i s lůžky pro
tyto pacienty.
Z mé strany je to osobní.