Rodina, manželka a dospělé děti si zoufale nepřáli, aby se dozvěděl, že má rakovinu. Postupně umluvili všechny lékaře, aby hlavně to slovo nevyslovovali… ať se mluví o zánětu, cystě, o čemkoli, jen ne o tom, že je nevyléčitelně nemocný….
Stejně to věděl. A hrál s nimi tu hru. Rozhovory bezpochyby vyžadovaly neuvěřitelnou virtuozitu. Měli se rádi. Ohleduplně si navzájem lhali a stejně věděli pravdu. Všichni. Ale naděje umírá opravdu až poslední.
Umíral a manželka chtěla být u lůžka 24 hodin. Neobvyklé přání a dost velký problém v české nemocnici, na standartním třílůžkovém pokoji.
Přesto se to podařilo. Zorganizovali jsme nedokonalé, a přece hospicové prostředí přímo na oddělení. Umřel klidně, důstojně a v kruhu svých nejbližších za tři dny.
K dobré smrti se má podle mě gratulovat. Gratuluju všem kolegům zdravotníkům, kteří dokázali zapomenout na rutinu, gratuluju doprovázející rodině, která zvládla emočně vypjaté okamžiky a stála si za svým, a gratuluju zemřelému k dobrému konci.
Jde to a je to možné. Opravdu. Chci abyste to věděli.