Vůbec mě nenapadlo, že já se na zabíjení podílím. Bylo mi dvacet a byl tu totalitní režim. A před morálním šplíchancem své vrstevnice jsem neměla žádné pochybnosti o správnosti svého počínání.
Utěšovala jsem vyplašené šestnáctileté puberťačky, které se neklidně probouzely z krátkodobé narkózy s vyděšenými výkřiky : "Už je to proboha pryč ?!!"
Až po mé větě : "Neboj, je to pryč. " se uklidnily, začaly klidně dýchat a znovu usnuly.
Pochybnost o správnosti se však uhnízdila.
Na gynekologickém sále jsem pak přestala pracovat z jiných důvodů. Sama jsem se stala matkou.
V průběhu let jsem poznala možnosti i nemožnosti moderní medicíny a ve společnosti se začalo mluvit o eutanázii.
Protože už mi není dvacet, vím, že se podílet na zabíjení pacientů nechci a nebudu.
Ale ve skrytu duše rozumím všem těm zoufalým strachům zhýčkaného "moderního" člověka a rozumím i zdravotníkům, kteří jednou, v budoucnosti, budou společností donuceni své pacienty zabíjet.
Omluví si to stejně jako ve dvaceti já.