Říkali nám absolventky. Každé byla přidělená sestra
školitelka. Nejstarší bylo něco přes třicet a připadala nám děsně stará a
zkušená. Kromě školící sestry nám byl
přidělen i školící lékař.
„Tady je lékárna. Léky máme seřazené podle skupin účinnosti.
Kardiotonika, diuretika, relaxantia, hypnotika. Nepamatuj si jenom obchodní názvy, ale taky generický
název. Musíš si to zapamatovat. Když je fofr, musíš přesně vědět kam šáhnout“.
Ne podle abecedy, ale
účinnosti. Nejhorší možný systém v uspořádání skříně s léky. Avšak kdo se
ho jednou naučí, umí ho napořád.
„ Tady jsou pomůcky. Musíš je vždy uložit na správné místo a
musí být funkční. Zapamatuj si to. Když
je fofr, proklínáš bordelářky. Buzerace ? Když resuscituješ, každá vteřina
bez kyslíku zabíjí tisíce mozkových
buněk. Za každou ušetřenou vteřinu ti bude vděčný pacientův zachovaný intelekt.
„ Všechno musíš zapsat do dokumentace. I to, že pacientovi
vytíráš nos.“
„Musíš si víc všímat, jak pacient dýchá, močí, jak a co mu odvádí
drény, jakou má křivku na monitoru, glykémii, krevní plyny, krevní tlak, dávej
si do souvislostí jaké má léky a diagnózu a co můžeš tedy čekat, všechno stále
kontroluj“
„ Když tohle uděláš, pacient umře a bude to tvoje vina “
„Bože, dávej pozor, málem jsi podala blbej lék“
„ Neexistuje, dokud to nedoděláš nemůžeš odejít od lůžka“
„ Tohle šmrdlání není koupel na lůžku. Po hygieně musí
pacient vonět. Umyj ho znova.“
„ Ta odsávačka MUSÍ být za každých okolností funkční “
„ To jsi udělala skvěle, díky“
„ Měla jste nejlepší závěrečnou absolventskou práci “
„Zapracovala jste se dobře, budete pracovat jako vedoucí
směny“
„ Půjdete na sál, naučíte se anestezii“
Až za mnoho dalších let jsem ocenila, co všechno jsem se za tři roky na oddělení ARO naučila. Přijala jsem vysoký standard péče o
nemocného. Přijala jsem normu, že já jsem tady kvůli němu a ne obráceně. Že velmi
záleží na mé pozornosti, pečlivosti, předvídavosti, odpovědnosti, znalostech a
dovednostech. A že záleží na ostatních,
jak mou péči převezmou a budou v ní pokračovat. Sama jsem tu k ničemu.
Pracovní nasazení a tempo bylo vyčerpávající. A taky nápor
na psychiku. Třeba když nad ránem přivezla rychlá mrtvou pětiletou holčičku.
Měla nerozpoznanou vadu srdce, které jí po banální infekci selhalo. Nebo ten dvacetiletý motorkář bez
přilby. Rozdrcená lebka chrastila pod kůží a z ucha vytékal mozek. Nebo
pravidelní jarní dětští utopenci. Z nepozornosti
rodičů. Nebo ten krásnej kluk ve
vigilním komatu po autohavárii. Nikdy se
neprobral. A co ta nadaná studentka matematiky
po virové encefalitidě. Stěží se podepíše.
A ta paní v rohu. Kuřačka. Nemůže dýchat sama. Osm let na
ventilátoru…A různí sebevrazi, oběšení, otrávení, prostřelení. A lidé s břichy po operaci hnijícími i
hojícími se. A nebo anestezie při
císařském řezu. Zázrak resuscitace novorozence. Z úplně modrého, nádherně
růžový a živý.
Zjistila jsem, že jsem své zážitky schopná sdílet jen
s jinými zdravotníky. Byly mnohdy
natolik šokující, že jsem o nich nemohla mluvit s lidmi jiné profese. I teď váhám, co napsat, kdo to bude číst,
neporuším intimitu a tajemství ?
Když jsem tenkrát , znavená po nočních, potkávala své
vrstevníky, cítila jsem výjimečnost. Zatímco
oni spali, já těžce pracovala, poznávala
a učila se.
A viděla lidi umírat, ale i rodit se a uzdravovat se. Mám
svou práci ráda.