Reklama
 
Blog | Halina Doležalová

Trvalé následky

Jednou jsem po několika dnech volna přišla na odpolední. Na první posteli u dveří ležel pubertální kluk. Nevěděla jsem ještě jakou má diagnózu. Jen mě potěšilo, že není v bezvědomí jako většina ostatních a tak jsem zahlaholila: ' Ahooj, copak to tu máme za hezkého mládence ?' Neusmál se. S vážnou tváří tiše odvětil: 'Hezkého, ale bez nohy.'

Úsměv mi zmrzl. Nezmohla jsem se na žádnou další reakci. Kolegyně mě rychle informovala.

Byl přijatý před pěti dny. Zkracoval si s kamarádem cestu domů přes koleje. Neslyšeli blížící se vlak.

Rozdrcenu končetinu museli na sále amputovat. Ztratil hodně krve, byl šokový, proto byl na ARO.

Reklama

Pomalu se zotavoval, ale byl zoufalý. Přes den to ještě s pomocí psychologa a denního ruchu zvládal. V noci jsme se s holkama střídaly u jeho lůžka. Probouzel se a plakal.

' Jak budu žít bez nohy? To je strašný. Jak si najdu holku? Nebudu k ničemu. Ani mámě s barákem nepomůžu. Kéž bych byl mrtvý!' Byl to velmi  přemýšlivý kluk. Své zoufalství dokázal verbálně vyjadřovat a to mu pomohlo. Hodně jsme si povídali. Plně si uvědomoval dopad neštěstí, které ho potkalo.

' Vzala byste si kluka bez nohy?'

Co mám odpovědět ? Jak tohle mám vědět ? Byla jsem jen o něco málo starší než on.

Nevím přesně, co se s ním pak dál dělo. Potkala jsem ho až asi po roce, když se na rehabilitaci učil chodit s protézou.

Začátkem každého léta k nám vozili 'Skokany'. Byli to převážně mladí lidé s poraněním krční páteře. Skočili do vody a v lepším případě už nikdy nehli nohama. V horším nehnuli ani rukama. Nejhorší však bylo, když nebyli v bezvědomí. A tudíž se ptali, proč se nemohou hýbat. Pořád byla naděje. Až ustoupí otok míchy, ruce se rozhýbou. Ale z rozsahu poranění už mnohdy nebyla naděje na pohyb nohou. Věděli jsme to. Ale je dobré zraněnému tohle říci hned druhý den po úrazu? Lékaři byli v tak brzkém sdělování pravdy velmi opatrní. Nám sestrám nezbyly jiné než vyhýbavé, neurčité odpovědi. Soustředili jsme se hlavně na zvládání tělesných obtíží.

Obdivuju všechny lidi, kteří se naučí žít dál i se svým postižením. To tělesné se totiž vždy podepíše i na duši a záleží na osobnosti postiženého i na jeho okolí, jak se s tím dokáže vyrovnat. Po osmdesátém devátém se postavení handicapovaných ve společnosti trochu zlepšilo, ale pořád to je málo.

Jak si mám třeba vysvětlit, že v naší nemocnici, v nové, rok staré kantýně není bezbariérový vchod na terasu ? Architekt tam nechal tři elegantní schůdky.

Zdraví je tak neskutečně křehké pane architekte.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama