Reklama
 
Blog | Halina Doležalová

Co chce umírající člověk po zdravotníkovi?

Zamyšlení nad touto otázkou vyžaduje od zdravotníka především zamyšlení se a pak i vyrovnání se se svou vlastní smrtelností. Smrt, zrovna tak jako zrození je  neoddělitelnou součástí pobytu na této zemi. Člověk, profesionálně pečující o umírající, se musí smířit se smrtí a nalézt v ní pochopení života. Je to velmi těžký úkol, protože zdravotníci se po celou dobu svého vzdělávání a i v praxi setkávají s rovnicí uzdravení, přežití = úspěch, smrt = neúspěch. Mnohdy si nechtějí přiznat, že na léčbu jim už síly nestačí, umírající se stává obrazem jejich neúspěchu, selhání léčby zrcadlem jejich nedostatečnosti. Proto se stále v nemocnicích setkáváme s úpornou snahou o kurativní léčbu u nemocných, kteří by už vyžadovali spíše klid léčby paliativní. Rozpoznání tenké hranice mezi těmito způsoby léčby zvládne zdravotník vybavený nejen důkladnými odbornými znalostmi, ale také lidskostí, pokorou a láskou.



Nechceme toho po zdravotníkovi trochu moc? Ano,chceme. Být
dobrým lékařem, sestrou, nebo ošetřovatelkou je velmi těžká práce. Spíše se
tato práce nazývá posláním a práce s umírajícími je přirovnávána k mistrovskému
umění. Umírající člověk se nachází v nejdůležitější etapě svého života a mnohdy
na tuto skutečnost není připraven, mnohdy si nepřipouští, že je to důležitá
etapa  života. Ve stejné situaci jsou i
nejbližší lidé umírajícího. 

            Smrt je
celkově ve společnosti obvykle na okraji zájmu, vždyť i v úsloví říkáme: Já na to zapomněl jak
na smrt“.V tomto společenském ovzduší jsou zdravotníci lidé, kteří se s
umíráním setkávají častěji než ostatní a proto ostatní od zdravotníků očekávají
profesionalitu a zkušenost. Ale právě ta zkušenost je u nemocničního personálu
daná obvyklým chodem nemocnic. Umírající je 
oddělen od ostatních lůžek plentou a lékař už k němu tak často nechodí,
už se čeká na uvolnění lůžka…..

            75% lidí si
přeje zemřít doma. Avšak těžce nemocného člověka si příbuzní domů nevezmou z
nejrůznějších důvodů. Nejčastěji jde o strach, že péči nezvládnou, že se
nebudou mít na koho obrátit o radu, že přijdou o své zaměstnání a nezbyde jim
na živobytí.

Reklama

            Co vede
lidi k touze po smrti doma? Možná strach z neznáma, jistota domova uklidňuje.  Možná nostalgie ze starých filmů, kdy
naposledy viděli někoho umírat v kruhu rodiny. Ale možná je to i novodobá
zkušenost, když viděli umírat příbuzného na LDN v omezeném čase probíhajících
návštěv. Po takové zkušenosti lidé volají po eutanázii, mají strach, ne ze
smrti, ale z  nedůstojného umírání.

            Umírající
pacient nechce být pacientem, chce být člověkem, chce mít zachovanou svou
důstojnost a hodnotu. Možná po zdravotníkovi umírající člověk nechce
profesionalitu s jakou zachází s nemocnými, možná po něm chce zprostředkovanou
lidskost a obyčejnost. Zrovna tak jak jsou ve své genialitě jednoduchá velká
umělecká díla, je takové i umění doprovázet umírajícího. Zdravotník může tyto
velké umělecké okamžiky zprostředkovat. Vyvstanou z objetí manželů, matek, dětí,
lidí, kteří byli důležití po celý život, nyní umírajícího člověka. Ale v určité
chvíli  je důležitá i samota. Je potřeba
citlivě vnímat momentální potřeby tělesné, duševní i duchovní. To se těžko dá
ve shonu kolem běžných  nemocničních
lůžek . Proto jsou vhodnější hospicová, nebo domácí lůžka, proto živí tuší, že
je asi lepší umírat v klidu domova.

            Jaké to je,
když vím, že umírám? Vzdávám se všeho co důvěrně znám a na čem mi záleží,co
mělo hodnotu, mám představu Boha, ale věřím doopravdy? Pomůže mi tak, jak mě
ujišťoval? A co když jsou pochybnosti větší než má víra? Jsem zdravotník, tolik
jsem toho přečetla o umírání, tolik lidí jsem viděla umírat, ale teď se mi to
děje a nevím nic…. Jsem schopná si takto představit své umírání, teď, plná
nadšení ze života a  kypící zdravím? Jsem
víc schopná si představit bolest ze ztráty svých milovaných, než vlastní smrt.
Ale i to malé tušení je důležité pro sebereflexi při péči o umírající. Změnit
ten navyklý, nemocniční způsob chování. To po mně umírající chce.

            Jednou budu
umírat doopravdy, pak budu zkušenější, jen tu zkušenost nebudu moci dál předat.
Zatím se budu o mně svěřené umírající starat s vědomím své nedokonalosti, ale s
upřímností, pokorou a s nadějí, že se podobně někdo jednou postará o mě….

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama