Protože první těhotenství před rokem neskončilo dobře,
ujišťovali jsme se večer s manželem navzájem, že tentokrát to dopadne
šťastně.
….v létě můj muž
podepsal Několik vět. Poslal podpis
s osobním dopisem přímo Václavu
Havlovi, protože neznal žádného signatáře, který by se za pravost podpisu
zaručil.
Každý večer jsme pak v našem minibytečku poslouchali na
chrchlajícím přenosném rádiu Svobodnou Evropu, zda budou číst v seznamu podepsaných
Martinovo jméno. A četli ! „…svůj podpis
připojuje…. Martin Doležal, dělník,
Liberec .“ Pan Havel se zaručil.
„ Halino,“ řekl mi Martin tenkrát „ Nepůjdeme už k žádnejm
dalším komunistickejm volbám. Já nechci, aby jednou naše dítě vyrůstalo ve
stejný společnosti jako já. Už se musíme
sakra změnit. Nesmíme se pořád bát. Komunisti nebudou vládnout věčně.“
17. listopad 1989 mě
zastihl u záchodové mísy. Spokojeně jsem zvracela. Mé těhotné tělo se chovalo
učebnicově. V pauzách mezi nevolností nám Svobodná Evropa vzrušeně sdělovala,
že se něco závažného děje na Národní
třídě. Byli jsme v radostné naději. Já dvojnásob.
Listopad a prosinec jsem prozvracela na pracovní neschopnosti.
Martin promrzal na náměstí.
Jako první na Lesním závodě v Liberci otevřeně vstoupil do stávky. Způsobil
paniku na ředitelství. Dělník v dělnickém státě stávkuje? Co s tím?
Co se to děje ?
V zápětí založil místní buňku Občanského Fóra.
V lednu jsem přestala zvracet. Četla jsem si stále dokola těhotenskou průkazku: SONO vyšetření dělohy. 12 týden těhotenství :
Jeden živý plod.
Havel na hrad!
Dezorientovaní funkcionáři Lesního závodu Martinovi nejdříve
vyhrožovali a pak pochlebovali. Nervové vypětí těch dní nevydržel jeho
dvanácterníkový vřed.
Zůstali jsme v pracovní neschopnosti oba.
V únoru se můj živý plod hýbe a já ty něžné pohyby cítím.
Pyšně tloustnu a vystrkuju břicho.
21. června roku 1990 ve tři ráno byla bouřka. V půl
páté jsem se šla napít a na kuchyňské linoleum mi odtekla plodová voda. V půl šesté mě sanita odvezla na porodní
sál. Bylo dusné vedro.
Těším se. Na vlastní kůži zažiju porod! Zkoumavě čekám na nějaké strašlivé křeče, ale marně. Vlastní
porodní bolesti označuju dodnes jako radostné. Představuju si hlavičku rodícího
se dítěte. S každou vlnou stahů ji vidím
postupovat níž a níž. Je to kluk nebo holka?
„Tlačte !“ Tenhle
porodník před čtyřiadvaceti lety pomáhal na svět mě. Stejný pokyn asi slyšela i
moje maminka. Směju se.
V půl desáté
dopoledne se narodilo naše toužebně očekávané první dítě. Dcera Anna. Je
krásná, zdravá, nevládnou komunisti a Václav Havel je prezidentem.
Dopadlo to šťastně.
xxxxxxx
Tuhle neděli Anička oslaví devatenácté narozeniny.
V květnu velmi úspěšně odmaturovala, včera byla přijata na Karlovu
univerzitu. Mluví anglicky, domluví se španělsky, učí se německy. Na její vysněné fakultě se bude věnovat i latině,
řečtině a hebrejštině. Těší se na povinné zahraniční studium.
Svým kamarádům z
Francie se chlubí fotkami Ještědu v oblačném oparu: „Ať frantíci vidí jak je u nás krásně !“
Vyrostla a má zdravé sebevědomí
o kterém jsme v jejím věku jen
snili.
My dospívali na
Svobodné Evropě. Ona dospěla ve svobodné Evropě.
V našem obýváku visí
vedle rodinných fotek i foto pana
Václava Havla. Tak trochu k rodině patří.