No ano, měl projev na náměstí, Němci nábožně naslouchali, když končil, projel kousek kolem mě i s Goebbelsem. Já jsem měla pocit, že kdybych jen špitla, ušlapali by mě. Byla jsem učnice v obchodě, majitel byl nacista, musela jsem jít kam řekl. To bylo ještě před válkou, ale do Sokola jsem tajně chodila, ani své nejlepší kamarádce Kristlee jsem to neřekla, aby mě neprozradila. Pak Sokol zakázali… Snažila jsem se v pravé ruce pořád nosit tašku, abych nemusela hailovat, když jsem potkávala zapálené straníky.Otčím byl Němec, tak jsme neodjeli do vnitrozemí. Byla to nepěkná doba.
Za války poznala svého muže. Nejdřív si ho vzít nechtěla, přestože ho velmi milovala, cítila se být vlastenkou a on byl Němec… Láska nakonec byla silnější. Odjel na frontu, omrzl u Stalingradu. Zemřel krátce po válce na tuberkulózu v belgickém zajetí. Už nikdy se nevdala. Vychovávala sama syna. U fotografie manžela v uniformě měla pomněnky.
Nebylo jednoduché být Češkou v Sudetech. Před válkou a za války jsem byla ta Češka, protože jsem mluvila česky, po válce zase ta Němka, protože jsem uměla německy a byla vdaná za Němce. Doporučovali mi, ať se rozvedu, to bych nikdy neudělala, milovali jsme se, Rudi byl dobrý člověk. A nechtěla jsem, aby byl syn z rozvedeného manželství.
V šedesátém devátém roce její jediný syn se snachou emigroval do Německa. Své vnuky viděla až jako předškoláky. Nesnášela proto komunisty. Bydlela naproti našemu bytu přes chodbu a kamarádila se s mou mámou. Když mi zemřel táta, stala se jí velkou oporou. Pamatuju si na večery, kdy spolu drbaly, pak poslouchaly Hlas Ameriky a zapřísahaly mě, ať to nikde nevykládám.
Nebyla to sousedka, byla to teta. Svou mámu a tetu bych nevyzradila.
V osmdesátém druhém emigroval můj brácha. Spiklenectví se prohloubilo.
Teta se stala tetou i mým dětem a manželovi. Cokoli bylo k řešení, či ke sdílení, k radosti nebo k pláči, zašlo se přes chodbu k tetě. Věděla jak potěšit, uklidnit, mluvila i myslela obyčejně, přesto byla neobyčejná.
Všichni obdivovali duševní svěžest a moudrost skoro devadesátileté paní.
Minulou neděli jsme se na ni nemohli dozvonit. Klíč byl v zámku zevnitř…Manžel vyrazil dveře. Ležela v kuchyni, napůl těla ochrnutá, snažila se mluvit, že jí bolí hlava….Záchranka ji odvezla… věděla, že je její stav vážný, tělo ochabovalo, mysl zůstala jasná. Za dva dny, v úterý umřela.
Do poslední chvíle jsem s ní v nemocnici byla, do poslední chvíle jsem jí mohla posloužit, mohla jsem se s ní rozloučit a obejmout ji a říci jí, jak velmi ji mám ráda. Z Německa stačil přijet i její jediný syn.
Měla smrt jakou si přála, rychlou a skoro bezbolestnou.
Strašně moc mi chybí a stýská se mi. Chybí všem, kdo ji znal.
Je smrt jediná naše jistota ? I když se mě tahle jistota dotkla, nezdá se mi.
Jistota je, že jsem tetu milovala.