Hned v prvním ročníku jsem se dobrovolně přihlásila do domova důchodců na výpomoc. Hlavně jsem si ale už chtěla obléknout tu modrobílou uniformu a nasadit naškrobený čepec.
Nějaká starší sestra si mě vzala k ruce. Na pokoji bylo šest stařenek, samí ležáci.
Strašně to tam páchlo stolicí, potem a močí. Před čtvrt stoletím existovaly jednorázové pleny možná v USA, rozhodně se však nevyskytovaly v socialistickém Československu.
Zdvíhal se mi žaludek. Té sestře to však asi nevadilo, bavila se s těmi bezzubými ženami, omývala je, masírovala a převlékala do čistého. Dokonce se i smála. Jako v tranzu jsem se jí snažila v práci nepřekážet. Pomoci se myslím ode mě nedočkala.
Po dokončení mytí mě poslala na kuchyňku sníst si svačinu. Nemohla jsem pozřít ani sousto. Jen jsem seděla a říkala si : Spletla jsem se. Tuhle práci já nezvládnu. To nepůjde. Všechno tady smrdí a ti pacienti jsou tak scvrklí, někteří jen chrčí a vůbec nemluví. Já si to takhle nepředstavovala. Tohle přece není práce sestřičky ?!!
Ale večer, když se mě doma maminka ptala, jak mi to šlo, řekla jsem: Bylo to skvělý, líbilo se mi tam, šlo mi to dobře, půjdu tam zase.
A chodím přes dvacet let………
(Děkuju panu Petru Třešňákovi za článek v Respektu Sestřičky na útěku. Oživil mi dávno zasutou vzpomínku)