Na sledovně dopisuje noční směna informace o stavu pacientů
do dokumentace. Uvařím si kafe s mlékem, nestačím ho vypít. Kolegyně už chtějí
domů, musíme si předat službu.
Na chirurgické jednotce intenzivní péče leží osm lidí.
„Kdo si vezme ventilátor?“ ptá se noční sestra
„ Já“, hlásím se dobrovolně. Nevadí mi pacientův těžký stav.
Navíc jsem ho ošetřovala i včera.
„Tak já ti vezmu pacienta ze trojky, ať máš jen dva“ nabídne
se hned Tony.
Zdravotní stav pacienta na lůžku číslo jedna se večer
zhoršil, v noci ho intubovali, je v umělém spánku na dýchacím přístroji.
Kolegyně mi referuje co všechno se kolem něj dělo, jaké má léky, infuze,
ventilační režim, kolik močí, jak odvádějí drény, sonda, jaké byly nabrány
odběry a kolik má objednané na dnešek krve. Mluví tiše, rychle a přesně.
Ukazuje mi pečlivé zapisky v teplotce. Soustředím se, abych si vše zapamatovala
pro ranní vizitu.
Druhý pacient je stabilizovaný, od včerejška se jeho stav
spíše zlepšil. Usměje se na mě a já na něj, pozdravíme se, noční sestřičky se
loučí.
Začíná fyzicky namáhavá ranní toaleta. Jsme čtyři. Tři
sestry a jedna ošetřovatelka. Pacientů je osm.
Oblékáme si gumové zástěry, ústenky a rukavice.
Začínám u svého lehčího pacienta. Je třetí den po operaci
cév. Nabízím mu možnost hygieny ve sprše. Rád by, ale má obavu, zda to zvládne.
Odpojuji ho od infuze a epidurálního katetru a špuntuju močovou cévku. Na
sedačce ho odvážím pod teplou sprchu. „ To je úleva“, libuje si „jak málo stačí
člověku ke štěstí“.
Kolegyně mezitím kompletně převlékla postel. Pomáhá mi s
pacientem zpět na lůžko. Sterilně převážu všechny jeho invazivní vstupy a
vyměním krytí na operační ráně. Ta vypadá dobře, čistě. Pracuju rychle, máme
před sebou ještě čtyři neumyté pacienty.
Za závěsem čeká na pomoc s ranním mytím další.
Nakonec si necháváme nejnáročnějšího pacienta napojeného na
ventilační přístroj. Je to velký, silný člověk, polohovací postel je mu skoro
malá. Provádíme důkladnou koupel na lůžku, otáčíme ho ve dvou, máme co dělat. Třetí, šikovná Tony, upravuje
čisté prostěradlo a podložku na antidekubitní matraci, masíruje pacientovi záda
a maže sakrální oblast ochranným krémem. Přebíhám na druhou stranu postele.
Hlídám intubační rourku. Vypínáme záhyby a zdviháme pacienta výš.
Hodiny ukazují sedmou a je tu sanitář pro odběry krevních
plynů. Z bříška prstů nabírám krev do krátké pipetky, krev se musí do pipetky
dobře nasát, nesmí se tam dostat
vzduchová bublinka, jinak je výsledek z laboratoře nepřesný. Odběr musí být v
laboratoři do 10 minut, proto pro něj chodí sanitář zvlášť.
Další hodina je ve znamení vizity. Lékař se mě ptá na
zdravotní stav ventilovaného a hledá ranní výsledky odběrů. Referuju všechny
změny, které se odehrály od včerejšího odpoledne doteď. Dle nízkého hemoglobinu
usuzuju, že doktor bude chtít aplikovat pacientovi transfuzi a hlásím mu počet
připravených krevních derivátů na transfuzní stanici. Poslouchá plíce, upravuje
na ventilátoru dechové objemy. Domlouváme se na rentgenu srdce a plic. Upozorňuji
, že rentgen byl provedený akutně v
noci. Lékař je spokojený, že mám přehled. Upravuje analgosedaci, rozepisuje
léky, infuze a výživu. Musím nabrat znovu minerály, protože z laboratoře hlásí
hemolýzu odběru. To znamená, že odběr nebyl kvalitně proveden a poškozené
krvinky zvýšily kalium v séru. Nedivím se, že nešel holkám v noci dobře
odebrat. Pacient je silný a má špatné žíly. Dohodnu se s lékařem, že připravím
stolek na zavedení centrálního žilního katetru.
Hlásím, že hodinová diuréza moči klesla ze 70 na 50 mililitrů. K
objednané krvi na transfuzce objednávám ještě plazmu. Lékař přidává k ordinaci glukózu a
furosemid.
Je devět hodin a mám hlad. Vypiju si to kafe z šesté hodiny.
Na kuchyňce mi paní uklizečka schovala housku. Vděčně ji zhltnu.
Ozývá se alarm monitoru. Tentokrát to je jen odlepená
elektroda. Vracím se na pokoj. Plním všechny ordinace z vizity u svých dvou
pacientů. Asistuji lékaři při napichování subclavie- žíly pod klíčkem. Je
šikovný. Žílu našel okamžitě. Napojuji infuzi a nechávám přinést dvě jednotky
krve.
Dva pacienti od Tony budou přeloženi na standartní pokoje,
nám ze sálu přibudou dva noví operanti. Pomůžu Tony s překladem a Betce s mytím
postelí. Mezitím stihnu podat jednu přinesenou krev.
Čas- to je věčný soupeř zdravotní sestry. V přesném a
rychlém sledu, na nic nezapomenout a při tom předvídat, co je prioritou a co
může chvíli počkat. Včas být nablízku pacientovi i lékaři.
Je oběd. Většina našich pacientů má jen čaj, nebo tekutou
stravu. Paní na čtvrté posteli je po úrazu a
dopřeje si maso s omáčkou a knedlíky- dietu číslo 3. Jídlo hezky voní a
je prý i chutné, pochvaluje si. Na rozhovor byla jen chvilka, už nám volají ze
sálu, že první operant je připravený k příjmu na JIP. Jedeme si pro něj s Tony.
Cestou mi stihne říct, že dostala práci v Anglii. Ach jo. Bude mi chybět.
Pacienta ze sálu napojíme na monitor, má nízkou hladinu
kyslíku v krvi, podáme zvlhčený kyslík.
Volám lékaře, aby dle operačního protokolu napsal ordinaci.
Než dorazí přestane pacient dýchat.
Rychle masku, kyslík, ambuvak, záklon hlavy, Tony
prodýchává, já natahuju antidotum. Opiáty pravděpodobně způsobily útlum
dýchání. Lékař dorazil. V rychlosti vysvětluju situaci a aplikuju naředěný lék.
Dobrý. Saturace kyslíku stoupá na 95 %. Pacient dýchá a klidně spí. Lékař vše
zapisuje a zdraví se s odpolední směnou.
Jsou dvě hodiny. Předáváme si pacienty. Normální ranní
služba skončila. Tak honem domů, něco nakoupit k večeři.. V pět jsou třídní
schůzky. Naštěstí má manžel čas a půjde do třídy k dceři a já k synovi. Syn tak
trochu zlobí, ale mě to nepřipadá tak strašný jako učitelce.
Nejde o život.