Pacient spal a klidně dýchal, oddělen závěsem od ostatních. Pracovala jsem tiše, abych ho nevzbudila. Na JIP není v noci nikdy tma, protože pacienty musíte stále kontrolovat, ale u jeho postele jsem světlo zhasla, aby nerušilo klidnou noc. Lék jsem vyměnila, vše zkontrolovala a vrátila se k pultu, kde jsem připravovala infuzi pro dalšího nemocného. Po chvíli mě obestřel zvláštní pocit ' Jdi se podívat na toho člověka ještě jednou' Rozumově: Proč ? Je v pořádku, teď jsem ho viděla. Pocitově: Ne, jdi ho zkontrolovat, hned, okamžitě!!! Poslechla jsem pocit. Pacient nedýchal, začínal modrat. Křikla jsem na kolegyni a začala resuscitovat. Další zavolala lékaře. Pacient se po půl hodině rozdýchal a divil se, proč ho budíme.
S doktorem jsme začali pátrat. Proč nastal tak nečekaný útlum dýchání?!
Důvod byl naprosto neuvěřitelný ! Injekční stříkačka měla výrobní vadu. Byla mikroskopicky naprasklá. Stačilo to však k tomu, aby nasátý vzduch v ní vytvořil přetlak, který vehnal opiátový lék do žil rychlostí 20 ml za pět minut, místo nastavených 3 ml za hodinu. Taková rychlost způsobila útlum dýchacího centra.
Kdybych poslechla rozum, zkontrolovala bych funkčnost dávkovače až za hodinu a to by bylo pozdě.
Ten typ stříkaček jsme pak přestali používat.
Jinou, zvláštní intuici měl vznešený starý muž po pokusu o sebevraždu. Spolykal prášky na spaní, ale našla ho dcera. Po výplachu žaludku se rychle probral. Třetí den seděl na posteli. Vypadal zajímavě. Tak nějak mysticky. Asketické štíhlé tělo a hříva šedých hustých vlasů.
Mě už se, sestro, nechce žít. Já vím, že zítra ve tři umřu.
Ale to ne, jste zdráv, vy ještě neumřete, proč byste umíral zrovna ve tři?
Neposlouchal.
Řekněte dceři, ať zítra už za mnou nechodí.
Byla to nejzvláštnější smrt, jakou jsem kdy viděla. Ten starý pán skutečně následující den po obědě, ve tři hodiny, ve spánku zemřel…Nebyl nemocný. A zemřel. Jako Indián.
Když mi bylo sedmnáct, poslechla jsem svůj vnitřní hlas. Záhadně mi totiž řekl, že ten vysoký, ramenatý kluk v lesnické uniformě, recitující básně a štípající dřevo, ten chytrý kluk s báječným smyslem pro humor, bude můj první a jediný muž. Našli jsme se a jsme pětadvacet let svý. Život s ním je fajn.
To se všechno vážně stalo.
Věřím intuici. Nemůžu jinak.