Vybraly jsme si cestu po Lužických horách, s cílem dojít do
Jiřitína pod Jedlovou a tam přespat v suchu, v charitním rekreačním domečku. Na
sobotní ráno jsem vybrala autobusový spoj z Liberce do Svoru. Podle internetu
měl tento autobus jet v 8.30 a tak jsme si daly sraz v 8.15. na nádraží. V 8.10
jsme na zastávce našly vylepený jízdní řád oznamující odjezd našeho autobusu už
v 8.12. To bylo překvapení, zvláště,
když členka výpravy Fatima na stanoviště dosud nedorazila a vůz přijížděl. S
úpěnlivou prosbou jsem se vrhla k řidiči, ať chvilku počká.
„No to je malér, já mám zpoždění, nemůžu tady čekat“, opáčil
bodře řidič, ale jiskřičky úsměvu v jeho očích nám dávaly naději, že se
smiluje.
„To doženete, počkejte jim“ ozval se jeden cestující na sedadle
za řidičem.
Dalších pět minut konverzace jsem upřela na velebení
chrabrosti statečných řidičů, zachraňujících pověst přesných autobusových linek
navzdory nepřesným jízdním řádům na internetu. Mezitím Fatima dorazila a s
velkou děkovačkou směrem k řidiči – rytíři jsme se nalodily. Tento úžasný muž
nám pak zastavil ve Svoru, přestože tam jeho autobus neměl zastávku.
Tak a náš
skvělý, výlučně holčičí víkend začíná.
Podle mapy jsme si vybraly červenou značku a ve Svoru hledaly rozcestník. Ten
hledala také skupina třiceti čilých důchodců z liberecké Vlastivědy. Modlily
jsme se, aby nešli stejným směrem. Modlitby byly vyslyšeny a krásná travnatá
stezka směrem na Milštejn byla jen naše. Jsme čtyři, Peťula, Fatima, Tesa a já.
Hodnotíme příhodu s autobusem. Být tam s našimi partnery, měla by jiný scénář.
V určitém okamžiku se na cestách cizí muži zdají být užitečnější než
vlastní….
Nebem se
honí mraky, ale sem tam prosvítá sluníčko, náladu máme takřka euforickou. Po
cestě trháme borůvky a stále si něco vyprávíme. Mé přítelkyně jsou ženy
inteligentní, sečtělé a vtipné a ještě mají vzácný dar. Jsou schopné vnímat
krásu okolí a společně ji sdílet.
Dorazily
jsme na zříceninu hradu Milštejna a já se pokouším něco fotit. Fotografování
nikdy nebylo a není můj koníček, ale ty nové přístroje jsou už tak dokonalé, že
jakousi primitivní fotografii zvládne i naprostý neumětel.
Pokračujeme
dál až k malé vodní nádrži Naděje. I když je slunce zrovna za mraky,
rozhodujeme se svlažit si těla. Protože jsme samy, koupeme se bez plavek a
vychutnáváme tu rozkoš z chladné vody, volnosti a nepřítomnosti mužů.
S Peťulou
pak vzpomínáme na společný vandr na Kokořínsko, kdy nám oběma bylo šestnáct
let, večer jsme si u kukuřičného pole vařily sladké klasy, sypaly je solí a
hmatatelně cítily čistou radost ze
vzájemného souznění, kterému se říká přátelství. I po šestadvaceti
letech cítíme souznění jako tenkrát.
Další směr
našeho putování určuje vrchol Luž. Chceme se rozhlédnout po tomto krásném kraji
z výšiny. V restauraci pod horou se občerstvujeme. Po jednom pivu začíná Fatima
obdivovat svalnaté nohy projíždějících cyklistů ( cyklistky však kritizuje),
což se nám ostatním zdá nebezpečné pro hladký průběh další cesty a tak rychle
platíme a mizíme.
Na vrchol
silně funíme, jsme však odměněni nádhernými výhledy do Čech i do Německa. Pokud
se někdy vydáte touto trasou, připravte se na kýčovitou nádheru. Okolo Luže je
cesta lemovaná bílými břízkami, tmavými smrčky a borovicemi a prosluněnými
pasekami Mezi fialovým vřesem a svěží
trávou červeně září brusinky, modře
borůvky a růžově maliny. Les šumí, ticho a klid ruší jen cvrčci. Zcela omámeně
jsme při ochutnávce lesních plodů
očekávaly nějakého trpaslíčka, či dědečka Hříbečka, který si s námi bude chtít
zažertovat a za odměnu nabídne ženicha.
Po hodině
putování usedáme do trávy a pojíme něco z vlastních zásob. Peťula se raduje z
bezstarostného výběru místa pro svačinku, protože její muž Petr, by si nikdy
místo pro jídlo nevybral přímo u cesty a už vůbec by vesele nehovořil s
kolemjdoucími.
My jsme si
jídlo klidně, hezky vleže, u cesty zažívaly a nahlas přemýšlely o všelijakých
důležitých tématech. Například o holení chloupků. Jak za socialismu měla
většina žen chlupatý nohy a nikomu to nevadilo. Teď vládne nechlupatá hladkost.
Mému muži však hladce epilované,lesklé a dobronzova opálené nohy připadají jako
nohy umakartové vitrínové panny. Takové nohy prý rozhodně nejsou vzrušující.
Nemohly jsme si vzpomenout na žádného muže, který by miloval umakartové nohy a
tak jsme usoudily, že diktát vyholených nohou si nastolily samy ženy v
časopisech Žena a život, Svět ženy, Praktická žena a podobných.
Bylo už půl
páté a chtěly jsme navštívit ještě zříceninu hradu Tolštejn. Fatima cestou
poznává a jmenuje kdejakou rostlinu a křoví. Vypráví o své gymnaziální
profesorce na biologii a chemii, která svým studentům vštípila lásku k
rostlinám a přírodním zákonům. Jmenovala se stylově Květa Zahradníková, nosila
jen zelené nebo květované šaty a jezdila zeleným trabantem. Někteří učitelé
dokáží ve správnou chvíli nasměrovat své žáky správným směrem. V deváté třídě
nám učitelka kreslení četla úryvky z
Malého prince. Pasáž, kde liška Malému princi vysvětluje že:“ Správně vidíme
jen srdcem, co je důležité, je očím neviditelné“ a „ Jsi zodpovědný za ty,
které k sobě připoutáš“, se mě tehdy zvláštním způsobem dotkla a ovlivnila můj
život. Bez té četby úryvků bych se možná nikdy neřídila tím, co je očím
neviditelné a neměla tak skvělé přátele….
Mobil je
určitě dobrá vymoženost, ale teď nám zkazil náladu. Tesin sedmnáctiletý syn
nebyl od včerejšího večera dostupný a já
se dozvídám, že můj šestnáctiletý syn se v noci někde porval, přišel domů s
roztrženou košilí a bolelo ho břicho. Tesa i já jsme zdravotní sestry,
pracovaly jsme spolu na resuscitačním oddělení a tak nějak se nám před očima
vybavili mladíci, dovežení záchrankou, v bezvědomí, vnitřním krvácením a s
totožností XY. Nezdravotnice Peťula a Fatima nás uklidňovaly.
Z Tolštejna
sestupujeme do Jiřetína. Ubytujeme se a jdeme na večeři do blízké chaloupky,
kde čepují Kozla a servírují domácí uzený bůček s křenem. Po dobré večeři
přichází také dobrá zpráva. Oba synové jsou v pořádku a tak maminky mohou v
klidu usnout.
Probouzíme
se do slunného rána. Po návštěvě Jiřetínského kostela vyrážíme na Jedlovou horu. Cesta vede přes
známou a nádhernou rokokovou Křížovou
cestu.
Těšily jsme
se na dobrý oběd, protože u rozhledny na Jedlové hoře prý dobře vaří. Daly jsme
si svíčkovou. Moc velký kulinářský zážitek se však nekonal. Maso nebylo pečené,
ale vařené a podobně chutnala i omáčka. Jen Fatima si dala vepřový závitek,
který prý byl valnější chuti.
Z Jedlové
hory vede velmi příjemná cesta dolů zpět do Jiřetína. Zkrátily jsme si cestu
přes posečenou louku a dostaly jsme se k velké staré jabloni, v jejímž stínu
stála příjemná dřevěná lavička. Něco tak romantického! Jako z pohádky od
Andersena Křesadlo. Nešlo se na ni
neposadit a nezasnít se. V květnu, kdy
je jabloň v plném květu, to musí být nádhera. Vzpomněla jsem si na vyprávění
své maminky, která do Jiřetína jezdila v padesátých letech na podnikovou
chalupu a randila s mým tatínkem po jiřetínských loukách. Jaké bylo mé
překvapení, když za necelých deset minut po této vzpomínce potkám na cestě před
sebou rodného bratra s rodinou a naši maminku. Vypravili se sem na výlet zcela
nezávisle na mě a maminka mi ukázala i tu chalupu, kam jezdila s tátou. Byla
kousek od té lavičky. Tak tomu říkám hlas krve. Bez mobilu. Na cestě. Nečekaně.
Jen jsme na sebe mysleli.
Rozloučili
jsme se, oni jeli domů autem a my z Jiřetína autobusem.
Ještě musím všem
náhodným cestovatelům doporučit čekárnu na autobusové zastávce z Jiřetína do
Liberce. Jde o velikou louku vedle staré chalupy. U plotu roste dvoumetrové
ostružiní plné obrovských sladkých ostružin. Normálně si natrháte, lehnete si
do trávy, mhouříte oči, pozorujete bílá oblaka, jíte ostružiny a čekáte na příjezd autobusu. Protože
informace o odjezdu vám dají místní obyvatelé a ne internet, autobus přijede
tak jak má. Uvnitř Peťula okamžitě usnula. My s Tesou seděly za mladým párem,
který držel na klíně asi ročního roztomilého chlapečka, který střídavě vřískal
a střídavě se na nás přes dudlík líbezně usmíval.
Do Jablonného v Podještědí vjíždí autobus pomalu pod takový
menší můstek, u kterého současně močili čtyři cyklisti. Neměli potřebu se
skrývat do nějakého soukromí. Radostně se na nás smáli a jistě litovali, že jim
moč nestačila i na počůrání autobusu. Tak bez těchto vesele čůrajících cizích
mužů můžu být.
V šest večer jsme dorazily domů a šly ještě kus
cesty Libercem společně, než jsme definitivně ukončily náš osvěžující dámský
výšlap.
Doma mě
čekal můj milý manžel s výbornou mořskou rybou v česnekovém těstíčku, opečeným
brambůrkem a cuketou. Po večeři si zapálil doutníček a povídali jsme si o mém
výletě a o našem synkovi, co se pere po nocích a dělá nám starosti, a co dělal
on a co já, a co moje kámošky. Trochu káravě hledím na doutníčky, nebývá mu po
nich dobře. Prý si je koupil, aby se mu po mně tolik nestýskalo. Pak umyl
nádobí, vytřel kuchyň a rozestlal.
Ano, on je neuvěřitelný. Můžu být bez mužů, ale bez tohoto
těžko.
11.8.2008 zapsala žg. Halina z Dolštejna