| Tento člověk potřeboval být ujištěn nejen slovy, ale i
naším přístupem k němu, že ho považujeme za plnohodnotného člověka i
nyní, když už nemůže tvořit. Mluvili jsme spolu o tom, že jsou ještě hodnoty
jiného druhu- např. hodnoty prožitkové, ještě může poslouchat hudbu, číst
knihy, leccos z toho, na co dříve neměl pro práci čas. A že jsou hodnoty
ještě hlubší- hodnoty vztahové. A když už nic nemůžeme, můžeme ještě
odpouštět, můžeme ještě milovat. Zasmál se a ledy mezi námi byly prolomené.
Řekla jsem mu, že pro nás má hodnotu člověk jako takový, nezáleží na tom, v
jakém stavu se nachází jeho tělo. Protože každý člověk je originál.
Ten člověk ve volných chvílích maloval, věděl tedy, co je to originál
a jakou cenu mají originály. Často se nám některé nelíbí, některé
nepochopíme, ale přesto mají cenu….
Teď už byl klidný. Už eutanázii nechtěl. A nakonec neumíral tak, jak si
představoval. Jednoho rána se cítil slabý. Zavolali jsme dceru a manželku.
Mluvili spolu, rozloučili se a on úplně v klidu, bez známky dušení, skonal.
Jsem šťastná, že jsem mohla jeho žádost o eutanázii takhle uzavřít. Kdykoli
potkám jeho manželku, vděčně vzpomínáme na chvíle, které nás spojily. Stala
se z ní velká přítelkyně našeho hospice.
Napsala prim. MUDr. Viola Svobodová
(ukázka z knihy Proč NE eutanázii)
MUDr. Viola Svobodová je primářka
hospice v Brně. Na prosbu občanského sdružení Hospic pro Liberecký kraj přijela přednášet do Liberce. Na závěr její přednášky jsem si přála jediné: Až budu umírat, toužím mít u sebe lékaře jako je ona. Doktorů je hodně, lékařů málo. Hlavně aby u mě nebyl typ doktora Ratha. |
